V tyhle čistý a časný rána
vídám nad Troskama
barevný horkovzdušný balóny.
Vysoko na neviditelných nitích,
rozvážný a suverénní.

Jako vznešený chmýří
odkvétající země,
odnášející její DNA
do jiný reality.
Jako strážci dávných dohod
o zemský tíži a lehkosti bytí.

Kousek dál, pod Drápskejma,
leží ještě tenoučká
deka mlhy.
Jablečný sady nabíraj sílu.
Každej růst a zrání
se tady odjakživa
odehrává pod závojem.

Obilí
v každým odstínu zeleně
zatím nemá ani ponětí
o hladových čepelích
žnecích strojů.

Stopy traktorů v polích
rýsujou perspektivu krajiny,
úběžnost, směr
a možnost setkání.

Bezděz, symbol dokonalosti,
zvěstuje, že žádná rovina
nikdy nebude
bez chyby.

Ale co je to vlastně chyba?

V každým výhledu
musí bejt vždycky
dotek romantiky,
zranění nebo vzpomínek.
Dráždivej a léčivej.

Už kolikrát jsem si marně slíbil,
že tady vystoupím
z proudů všedna
a půjdu nazdařbůh.

Okusit nakyslost
skoro zralých třešní.
Rychlost šneka.
Bytí.
S cílem
ztratit se, bejt součástí.

Jen dejchat,
bez nutnosti cokoli zdůvodnit,
ospravedlnit,
směnit.

Možná je to jen odraz nebo iluze
při pohledu z okna
na cestě do každodenní nezbytnosti.

Mám taky svý vyježděný koleje.

Jsme dvě krajiny oddělený sklem.
Díváme se jeden na druhýho
jako bychom mohli měnit.

Rozumíme si.
Oba máme svoje tajemství.

3.6.2019
D10 mezi výhledem z Paceřáku a rovinkou před Bolkou po šesté ráno