Koně sotva
pohnuli ušima,
když jsem je dlouze lákal,
aby přišli blíž.

Stejně marně
myslel jsem na ty,
s nimiž by bylo krásné
nebýt sám.

A tak u potůčku
z proutku duté vrby
vyřezal jsem píšťalku,
jak mě to učil táta.

Řezy po paměti,
tvar podle vzpomínek,
klepání na duši
a ladění dechem.

Jen jednou jsem na ni zapískal,
a pastviny zahřměly
dychtivými kopyty
jako protržená hráz.

Přiběhli všichni.

Všichni.

15.5.2019
konečně dopsáno asi po dvou letech