Končím!
Moje role se rozloží na tucet malých poskoků a podržtašků, otevřdveří a počkejchvilků. Mámtěrádů a kupsiněců, odpočiňsů, zařídímtů a něcoprotebemámů.

Nahradit mě bude těžký,
tuhle armádu neuživíš.

Chvíli snad budou poslušně čekat za dveřmi, jestli zahlédnou aspoň odraz tvé božské záře a budou soutěžit, o koho milostivě zavadíš pohledem.

Dřív nebo později ale zapálí bastilu, vpadnou do předsíně, vyplení botník, i šatní skříně, koupelnu se všemi zrcátky, pilníčky, voňavkami a cinkrlátky. Budou tě pronásledovat a nadbíhat ti, obklíčí tě a zatlačí do kouta.

Třeba ještě prorazíš a zamkneš se v ložnici, ve své poslední baště. Bude to možná trvat dlouho (vždycky to trvalo), ale dveře nakonec povolí.

Mezitím vyrabují všechny tvé skrýše s plastovými cetkami, sladkostmi a zázračnými tobolkami. Znesvětí tvé archivy nejvíc zaručených receptů na získání pravých přátel, přivolání lásky, bohatství, moci a slávy. Budou tančit na stole, pitvořit se, samolibě se chvástat a cintat po zemi to moje věčný pivo.

Když tě potom dobydou, zlomenou a osamělou, strhají z tebe šaty a budou si ukazovat na všechny tvé (zatím neznatelné) vrásky, zamaskované jizvy, záhyby, masky a tvé směšné velké pravdy. Vysmějí se tvým pýchám, kráse i nahotě.

Potom, aniž by se tě zmocnili, aniž by tě unesli, nabízeli a prodali, bez doteku a bez zájmu se otočí, odejdou a zapomenou.

Prach pokryje tvé smutné království, dny zešednou a ty zestárneš.

Ale nemusí se to stát.
Nemusí, miláčku.

Řekni jen slovo
a já zůstanu.

17.5.2019, na cestě