Šejxπr | Básně

Šejxπr

Básně


Zátiší s letargií


V popředí scény sedím já. Ledabyle nohu přes nohu, na staromódní židli. Strnule se dívám do jednoho bodu,
kamsi.

Okolo jsou v antických vázách naaranžovány květiny v nejrůznějších kombinacích, velikostech a barvách. Mezi nimi lze spatřit pštrosí a paví pera, suché rákosy i starověké zbraně.

Tu i onde leží ulovení zajíci, bažanti, srnci i jelen s mohutným parožím a imitací krve. Také několik neznámých exotických zvířat a dokonce jednorožec. Vzduch je cítit nasládlým parfémem tlení a uměle navozeným očekáváním.

V jednom koutě, téměř na periferii scény, je vystaveno několik domorodých masek, nástrojů neznámého významu a podivných nádob. Také pár sošek nějakých pišišvorů, snad bůžků, démonů nebo mytologických postav.

Na zemi leží rozepsaný pergamen, veliký brk a námořní dalekohled.

Kousek dál, skoro ve stínu, vykukují zapomenuté nákresy ve velkém kroužkovém bloku. Na jedné stránce je červeně vyznačeno určité místo.

Ale zaclání nedopitá láhev piva se skvrnou něčeho podobného ptačímu trusu. V láhvi bzučí moucha.

Na zadní stěně místnosti visí reklama na procesory nové generace s kýčovitým vyobrazením vesmíru.

Uprostřed toho všeho vyčnívá malý stolek na vysokých elegantně kroucených nožkách. Na něm stojí skleněný džbán s vodou. Vysokým oknem sem svítí slunce a jeden paprsek se tříští přímo v džbánu.

Nedělá to na mě žádný dojem a nemám potuchy, proč tady sedím.

A je mi to jedno.


20.3.2019
na dálnici z Prahy


Pošlete to dál

Facebook     Twitter